Benátky - politický systém
Poloha Benátek mezi Východem a Západem a z toho vyplývající politické problémy si vynutily vytvoření ústavy, která městu měla poskytnout nezbytné záruky proti zneužívání moci a politickou kontrolu. Benátky byly vždy republikou, reprezentovanou dóžetem, podporovanou aristokracií a řízenou dvěma silami: zaprvé společnými zájmy starých benátských rodin, za druhé vzájemnou zásadní nedůvěrou těchto starých rodin mezi sebou, vůči dóžeti a vůči lidu. Ústava takto spočívala především na snaze zamezit včas růstu individuální moci a zachovat rovnováhu sil. Lid a duchovenstvo byli z politického dění vyřazeni hned zpočátku a moc dóžat byla stále více a více omezována. Od roku 1192 musel benátský dóže vždy při volbách odpřisahnout promissio, tzn. podepsat smlouvu, v níž mu voliči určovali podmínky budoucí vlády.
Velká Rada byla vlastní nositelkou politické moci. V ní zasedali nobili, jejichž zájem byl totožný se zájmem státu: obchod. Ten musel být aktivní, prospěšný a chráněný. Teprve na sklonku 16. a v 17. století, když v souvislosti s objevy nových obchodních cest nabíral obchod nový směr a význam Benátek postupně odumíral, tehdy se zájmy nobili a zájmy státu rozešly.
Hlavou státu, nejvyšším státním úředníkem Republiky Benátky, byl dóže, jehož sídlem byl Dóžecí palác. V roce 697 byl ustaven první dóže, v roce 1797 vrátil poslední dóže Manin dóžecí čapku se slovy: „Už ji nebudeme potřebovat.“ V 11 staletích reprezentovalo Benátskou republiku 120 dóžat sídlících v Dožecím paláci. Symbol jejich úřadu, dóžecí čapka, na okraji zpevněná, se zlatou koulí na vrcholu, osázená drahokamy v hodnotě 194 000 dukátů. Zpočátku byl dóže primus inter pares, první mezi sobě rovnými, a jako taková byl volen lidem a lidem schvalován. Jeho moc byla téměř neomezená, jednal samostatně s císaři a papeži, rozhodoval o válce a míru, vybíral si sám své úředníky, důstojníky, své nástupce, často také své spoluvladaře. Vykonával jurisdikci a do jeho pravomoci patřilo i právo udělovat milost.
Když se v 10. století dóže Pietro Candiano IV. pokusil o prosazení dědičnosti dóžecího úřadu a tím o změnu ústavy ve prospěch panování jedné rodiny, vyvolalo to v roce 976 povstání. Dóžecí palác a bazilika shořely v plamenech, dóže a jeho nezletilý syn byli v chrámu sv. Marka ubodáni. Tato událost dala podnět ke stále silnějšímu omezování dóžecí moci. Po zákonu, podle něhož si žádný dóže už nikdy nesměl sám vybírat svého spoluvládce, následoval zákon, který dóžeti zakazoval vybírat si i nástupce. Byla vytvořena tzv. Malá Rada, aby dohlížela na hlavu státu. Nakonec byl z volby dóžete vyřazen i lid. Dóžete nadále ustanovovala Velká Rada.Dóže byl volen doživotně. Úřad dóžete, tak, jak se ustálil ve 13. století, byl svými politickými povinnostmi srovnatelný s úřadem dnešního prezidenta. Reprezentoval stát uvnitř i navenek, měl své křeslo v každém grémiu, předsedal Velké Radě, navrhoval usnesení a kontroloval státní úředníky. Synové a dcery se nesměli bez povolení Velké Rady ženit a vdávat do zahraničí. Dóžeti byli Velkou Radou přidělováni jeho poradci.
Velká Rada, v níž se seskupily velké šlechtické rodiny Republiky, byla od roku 1172 nejvyšší zákonodárnou autoritou státu a dohlížecím orgánem nad dóžaty. Členem Rady mohl být jen ten, kdo byl zapsán ve Zlaté knize Rady, což byl seznam benátských šlechtických rodin (na konci Republiky bylo ve Zlaté knize zapsáno 1218 jmen). Velká Rada rozhodovala přímo jen o velmi zásadních otázkách a omezovala se na přijímání periodických zpráv o rozpočtu. Určovala však členy různých grémií, která se měla zabývat státními záležitostmi, a z vlastních řad volila dóžata. Každý novile zastával funkci ve státním aparátu ponejvíce jako neplacený státní zaměstnanec. Nesměl odmítnout žádný přidělený úkol, ani provedení jakéhokoliv příkazu.
Měšťanské rodiny byly zaznamenány ve Stříbrné knize. Neměly sice žádný podíl na rozhodnutích vlády, ale příslušela jim kontrola a vedení státní správy, tedy provádění vládních rozhodnutí. Přestože rodiny zapsané ve Zlaté a Stříbrné knize nepředstavovaly ani 15% veškerého obyvatelstva Benátek, disponovaly více než 90% veškerého kapitálu.
Senát neboli Malá Rada se utvořil pozvolna po roce 976 jako kontrolní orgán nad dóžaty. Jako úřad byl ale oficiálně založen teprve v roce 1229 s přesně vymezenými úkoly. Sestával se ze 60 volených členů Velké Rady, z pěti zástupců pevninských provincií a z pěti zástupců církevních řádů. Senát byl vlastním vládnoucím parlamentem – zodpovědným sice Velké Radě, avšak oprávněným k důležitým rozhodnutím: rozhodovali o válce a míru, rozhodovali, které akty budou předloženy Velké Radě, jmenovali všechny významné státní úředníky, místodržitele, biskupy a preláty. Senát také utvářel a řídil všechny komise, pověřené přizpůsobováním administrativy aktuálnímu politickému a společenskému vývoji.
Kolegium bylo vládou Republiky sv. Marka. Sestávalo z dóžete a jeho šesti poradců, ze tří předsedů soudní komory a předsedů tří skupin zonte. Kolegium připravovalo pro senát všechny návrhy, rozhodovalo o tom, co senátu nesmí být předloženo s ohledem na státní tajemství, přijímalo zahraniční vyslance a mělo na starosti vedení choulostivých jednání s římskou církví. Kromě toho bylo nejvyšší instancí výkonné soudní pravomoci.
Rada deseti, neobávanější a nejnebezpečnější ze všech benátských vládních orgánů, byla vlastně spojovacím článkem mezi zákonodárnou mocí, tedy Velkou Radou a senátem, výkonnou mocí, tedy dóžetem a administrativou, a instancemi výkonné soudní moci. Byla ustavena po pokusu o převrat Baiamonta Tiepola, který chtěl v roce 1310 zlomit absolutistickou vládu šlechty, ale své konečné formy nabyla až v roce 1455 zákonem Velké Rady. Hlavních deset členů této rady určoval senát, a to rok co rok nově. Jména členů rady byla udržována v tajnosti. Mnohostranné úkoly a pravomoci Rady je možno shrnout pod pojem ochrana státní bezpečnosti. Připravovaná, nedokonaná nebo dokonaná velezrada, špionáž, vyzrazení tajemství, sabotáž, spiknutí všeho druhu – to byla témata, jimiž se Rada zabývala především. Vedle toho měla také dbát na dobré mravy ve městě, zamezovat soubojům, trestat násilnosti a vše, co by mohlo rušit vnitřní řád. A konečně musela postihovat hospodářskou kriminalitu a starat se o co nejvyšší výnosy ze státních podniků, např. ze sklářského průmyslu, dolů nebo lesních hospodářství na pevnině. Proti jejím rozhodnutím nebylo žádného odvolání, ani když se jednalo o okamžité rozsudky, které byly vynášeny bez jakýchkoliv průtahů.
